Podle všech dávných pamětníků žili ve Vltavě odjakživa tři vodníci.

Jeden žil pod vyšehradskou skálou, druhý se usídlil na Kampě a třetí bydlel Na Františku.

Neříkám, že kromě nich zde nebyli žádní jiní, avšak žádný už nebyl starousedlý.

Ostatní měli většinou tuláckou a neposednou krev.

Ale o těch třech vodnících, protože v Praze seděli od nepaměti, toho známe dost a dost, a proto zůstaneme u nich.

Vodníkovi, který žil pod vyšehradskou skálou, říkali pan Pivoda.

Bydlel v nejhlubší tůni v celém vltavském toku.

Za měsíčku nebo časně zrána vylézal na vlhké kameny u paty vyšehradského útesu, nohama třepal ve vodě a díval se na druhý břeh.

Občas míval práci.

Když se někdo utopil, tak pan Pivoda musil vylovit jeho dušičku a uložit ji ve svém podvodním sídle do hrnečku.

Pan Pivoda si právem zasloužil úctu všech lidí bydlících po obou stranách řeky u posvátné vyšehradské skály.