Povídejme si třebas o našich milých pražských vodnících.

Podle všech dávných pamětníků žili ve Vltavě odjakživa tři vodníci.

Jeden žil pod vyšehradskou skálou, druhý se usídlil na Kampě a třetí bydlel Na Františku.

Neříkám, že kromě nich zde nebyli žádní jiní, avšak žádný už nebyl starousedlý.

Ostatní měli většinou tuláckou a neposednou krev.

Ale o těch třech vodnících, protože v Praze seděli od nepaměti, toho známe dost a dost, a proto zůstaneme u nich.

Vodníkovi, který žil pod vyšehradskou skálou, říkali pan Pivoda.

Za měsíčku nebo časně zrána vylézal na vlhké kameny u paty vyšehradského útesu, nohama třepal ve vodě a díval se na druhý břeh.

Když se někdo utopil, tak pan Pivoda musil vylovit jeho dušičku a uložit ji ve svém podvodním sídle do hrnečku.

Pan Pivoda si právem zasloužil úctu všech lidí bydlících po obou stranách řeky u posvátné vyšehradské skály.

Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Povězte mi, kde leží Barcelona.

Honza není takový, jak ho všichni popisují.

Na přednášce promluvila žena, jež přežila Osvětim.

Zůstanu, kde se mi bude nejvíce líbit.

Kdykoliv se na mě ta dívka dívá, červenám se.

Šel jsem tam nerad, protože jsem je už znal.

Neměl bys pít moc alkoholu, ať ti není špatně.

Jestliže se rozhodnete do zítřka, můžeme v neděli vyrazit.

Já nejsem ten, kdo se všemu směje.

Myslím si, že to do zítřka stihnu.

To je ten kluk, který ti poškrábal auto.

Viděl jsem letadlo, jak přistává na ranveji.

Potkám-li ho, bude zle.