Určete typ vypravěče v ukázce:

Nízké bílé slunce přelezlo zeď nemocnice a uvízlo v pavučině javorových korun. Pozvolna a jako na truc ohřívalo mrazivý suchý vzduch vonící listím, pro něž nebylo pod nohama vidět chodník. V Kateřinské to nebylo horší než v jiných letech, ale Viničnou zasypala v celé délce šelestivá duna, pod níž se ztratil asfalt i dlažební kostky. Ubíral jsem se po větrovském hřebeni směrem ke Karlovu, rozrážel nohama žluté moře a uhýbal před sprškami rozvířeného okru, rumělky, sieny a umbry.

Určete typ vypravěče v ukázce:

Jakub, Slunečko, Hoffman starší a Hoffman mladší, bratři Johan a Šimon, Liška, Václav, Pešek, Ehrenberger — jména, jež jsem si následujícího slunného jitra pozpátku četl v mizejícím, rychle se rozpouštějícím ledě. Měl příchuť lesů severní Evropy; voda si vždy pamatuje, odkud přišla naposledy.

Určete typ vypravěče v ukázce:

Navečer se jim na obzoru zjevila Posvátná hora, byli na soutoku pod hradištěm zvaným Mělník. Silná Vltava vlevo, stříbrně tekoucí z jižních vršin, a Labe vpravo, o odstín tmavší a dobrých deset sáhů užší, plynoucí z černých severních hor. Ve špici mezi dvěma vodami se černal zarostlý mokřad, a když sem zavedla Bokase, řekla si, jak se zdejší lidé pletou: vždyť Vltava přijímá Labe, nikoli naopak.

Určete typ vypravěče v ukázce:

V pletivu po mně zůstala široká nálevkovitá proláklina, propadající se dovnitř obory. Podíval jsem se na ruce, které jsem si tu posledně tak poničil. Dlaně byly zdravé a čisté, jako by je nikdy nepoznamenal jediný šrám a dokonce ani mozol. Les voněl hlínou a pomalým, nekonečným hnitím. Tam, kde divoká prasata rozryla zem, ukazovala se v černém loňském listí bílá houbová vlákna podobná naškrobeným a záměrně pocuchaným nitím s tisícovkou uzlíků.