Království toto jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu, který by nebyl zastaven se všemi příslušnými statky královskými, takže jsme neměli kde jinde bydliti, leč v domech městských jako jiný měšťan. Hrad pražský byl opuštěn, pobořen a zničen, neboť od doby krále Přemysla II. ležel v sutinách. Na tom místě jsme dali vystavěti nový a krásný palác s velikým nákladem, jak jej dnes možno spatřiti. Toho času poslali jsme pro svou manželku, jež dotud byla v Lucemburku. Ta přišedši měla po roce dceru prvorozenou, jménem Markétu.

(a)  

O učení nedbejme, příjemné je neznat nic, v mládí se jen starejme, kde radostí urvat víc. O vážné se starat věci pro staré je akorát; mladým lidem sluší přeci neustále laškovat.

Kdo jen pořád studuje, věk mu rychle pádí - proto bujně laškuje rozpustilé mládí.

(a)  

CLXVIII Již cítí Roland, že smrt blizoučko je. Z uší a spánků vytéká mu mozek. Poroučí Bohu péry bohabojné, anděla volá Gabriela k sobě. Olifant vzal, neodloučil se od něj, též Durendal, jenž blýskavou má ocel. Až kam bys kuší dostřelil, pak dojde, blíž k Španělsku, na neoseté pole; Vystoupí na vrch; pod košatým stromem jsou čtyři stupně, krásné, mramorové; Tam padne naznak na travnaté lože. Smrt je už blízko: neodolá mdlobě.

(a)  

Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra. I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno Václav. Když povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s jeho notářem i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: "Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny své spravedlivé." A tak s požehnáním byl postřižen. Proto se domníváme, že hoch požehnáním tohoto biskupa a jeho zbožnými modlitbami počal růst chráněn milostí boží. Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře.

(a)  

V půl naší zemské pouti když se vkročí,já octnul jsem se v tmavém, pustém lese,neb cesta pravá zmizela mi s očí.Ten popsati les, ruka má se třese:tak divoký byl, drsný, v stálém šeru,že vzpomínka naň nový strach mi nese!Tak hořký, smrt že málem trpčí věru,leč, chci-li dobro líčit z jeho středu,co shled’ jsem v jiném, vypovím, též směru.Jak tam jsem přišel, říci nedovedu,tak plný spánku byl jsem v oné chvíli,když minul jsem se pravé cesty sledu.

(a)  

V jedné osadě manchského kraje, na jejíž jméno si nechci vzpomenout, žil před krátkým časem rytíř z rodu těch, kteří mívají na stojanu kopí, starý štít, hubenou kobylu a honicího psa. K obědu míval nejčastěji hovězí, málo skopové, k večeři studené maso na koření, v sobotu jídal slaninu s vejci, v pátek čočku, v neděli nějaké holoubě na přilepšenou a na to šly tři čtvrti jeho příjmů. Zbytek padl na kabát z černého sukna, na sametové sváteční kalhoty a sametové střevíce; ve všední den nosil šat z obyčejného sukna domácího. Měl doma hospodyni, jíž bylo přes čtyřicet let, neteř, jíž nebylo ještě dvacet, a sluhu, který mu sedlal herku a zahradničil. Našemu šlechtici bylo asi tak padesát: byl pevně stavěný, suchý, v líci hubený, vstával za úsvitu a rád chodil na lov. Jmenoval se prý Quijada nebo Quesada (spisovatelé, kteří o té věci píší, nejsou zajedno); nám se zdá pravděpodobným, že jeho příjmení bylo Quijana.

(a)  

Oslněn Lauřinou ctností a krásou Do hrdé krve pokoru a klid vznešenost, za níž srdce jest plod zralých dní a květnou ratolest pod vážným čelem rozjasněný třpyt –

to dokázala v jedné ženě slít sudička hvězda, ba sám Vládce hvězd; tu líbeznost, tu důstojnost a čest básníkům ani nelze vyslovit.

Láska se u ní s cudnou myslí snoubí, s vrozenou krásou půvab královen; a sladce mluví každý posuněk.

A cosi, nevím co, se v očích hloubí, co rázem zjasní noc a zatmí den, čím hořkne med a sládne peluněk.

(a)  

Vem arzenik a olovo tam vlej,posypej sírou, co se svařilo tu,nehašeným to vápnem zamíchej,pak rozkrájej tam propocenou botua z židovky tam vetři nečistotu;z malomocného opatři si hlen,žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,s utrejchem svař to, zalej do aspiku,aby to bylo hodně ostré jen,a škvař v tom jazyky svých klevetníků!

(a)  

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid, jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak pýchou dme se pouhý parazit, jak pokřiví se každá čistá věc, jak trapně září pozlátko všech poct, jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč, jak sprostota se sápe na slušnost, jak blbost na schopné si bere bič, jak umění je pořád služkou mocných, jak hloupost zpupně chytrým poroučí, jak prostá pravda je všem prostě pro smích, jak zlo se dobru chechtá do očí. Znaven tím vším, já umřel bych tak rád, jen nemuset tu tebe zanechat.

(a)  

(a)