Francouzská společnost byla rozdělena do tří stavů. První stav (asi 0,5 % obyvatel) tvořili katoličtí duchovní. Církev byla centrem politické i ekonomické moci – vlastnila mezi 6-10 % půdy a v celé zemi měla nárok na církevní desátek – a zároveň klíčovou součástí každodenního života, protože kromě ryze náboženských úkonů dohlížela mimo jiné na školství. Druhý stav představovala francouzská šlechta. Do třetího stavu pak spadal zbytek společnosti od bohatých obchodníků a intelektuálních profesí po dělníky či venkovskou chudinu. Jakkoli nešlo o zcela sociálně nepropustný systém, první dva stavy se těšily řadě privilegií včetně daňových výjimek a šlechtický původ zajišťoval přednostní přístup do vyšších státních, armádních či církevních pozic.

Francie se již delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu. Mezi jeho příčiny patřil nerovný a nepřehledný daňový systém. Daně a cla se mohla lišit podle jednotlivých regionů. Nejkritizovanějším rysem systému však byla skutečnost, že daňové břemeno leželo téměř výhradně na třetím stavu, zatímco první dva stavy byly většiny daní ušetřeny. Výnosy z daní tak s postupem času nebyly schopny pokrýt náklady dvora a zejména zvětšujícího se úředního aparátu. Hospodářská (ekonomická) situace se výrazně zhoršila, od začátku 80. let 18. století začaly být uskutečňovány reformy pro povzbuzení výroby (zrušení vnitřního cla, některých poplatků zatěžujících výrobu). K hospodářským problémům se přidala i nepřízeň počasí, která byla zapříčiněna erupcí islandské sopky Laki v roce 1783. Během sopečné erupce se dostalo do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů vedoucí k poklesu teplot v Evropě po několik následujících let. Změna teploty a menší množství dopadajícího slunečního záření se projevila v neúrodě zemědělských plodin a následném strádání populace. Krize byla podpořena velkými jednorázovými výdaji státu, zejména podporou americké války za nezávislost.

Po dlouhých dohadech se proto třetí stav rozhodl vytvořit 17. června Národní shromáždění, v němž by se již nepřihlíželo ke stavům a každý poslanec by byl zástupcem národa s jedním hlasem. K tomuto požadavku se připojila výrazná část nižšího duchovenstva a několik liberálních šlechticů. Když však 20. června našli hlavní jednací sál zamčený, přesunuli se do míčovny, kde složili přísahu, že se nerozejdou dokud nedají Francii ústavu. Král se nejprve pokusil toto úsilí zmařit a shromáždění rozpustit, 27. června ale ustoupil a vyzval členy zbylých stavů, aby se k Národnímu shromáždění připojili. Dne 9. července se toto shromáždění prohlásilo Ústavodárným národním shromážděním.