Doplňte začátek věty - ..., páchá-li zlo.

(a)  

Jak byste jednou větou a příkladem popsali pojem výhrada svědomí?

Německý filozof Karl Jaspers formuloval v Otázce viny čtyři typy provinění (jednotlivce či skupiny), mj. i poměrně kontroverzní vinu politickou. Jak byste ji jedním či dvěma větami charakterizovali?

Přečtěte si následující ukázku ze Sofoklovy Antigony a zkuste formulovat, jaké vzájemně konfliktní linie jste v ní objevili:

ANTIGONÉ:

Což neodepřel z bratří jednomu

čest pohřbu Kreón, kdežto druhému

ji přisoudil? Prý zcela po právu

dal Eteokla vložit do hrobu,

cti aby došel dole v podsvětí;

však tělo Polyneika, padlého

tak nešťastně, prý ani oplakat,

ni rovem nesmí nikdo přikrýti,

jak dal prý rozhlásiti občanům:

má zůstat neoželen, nepohřben,

všem dravcům, číhajícím na sladký

ten poklad, pochoutkou. A zákaz ten

prý vydal dobrý Kreón pro tebe

i pro mne – ano, pro mne! – a jde sem,

chce všem, kdož o tom dosud nevědí,

to jasně vyhlásit. A nebere

prý nalehko svůj zákaz: Kdokoli

se proti tomu nějak proviní,

má veřejně být ukamenován!

Nuž, tak jsme na tom. A ty zakrátko

máš dokázati, jsi‑li šlechetná,

či z dobrých předků dcera nehodná.

ISMÉNÉ:

Ty bláhová, co mohu změnit já

ať tak či onak v celé věci té?

ANTIGONÉ:

Hleď se mnou jednat, se mnou pracovat!

ISMÉNÉ:

A v jakém smělém činu? Co to zamýšlíš?

ANTIGONÉ:

Zda se mnou pochováš bratra mrtvého.

ISMÉNÉ:

Ty přec ho pohřbít chceš i proti zákazu?

ANTIGONÉ:

Je můj i tvůj: nuž chci – když nechceš ty!?

ISMÉNÉ:

Ty smělá, a což zákaz Kreontův?

ANTIGONÉ:

On nemá práva brát mi, co je mé!

ISMÉNÉ:

Ach, sestro, uvaž jen, jak neslavně

a stíhán záštím zhynul otec náš,

když pod tíhou svých vin, jež odkryl sám,

si vlastní rukou vyrval oči své,

a dále: Jeho máť a spolu choť

jak bídně ukončila provazem

svůj život; konečně jak v jeden den

dva naši bratři rukou vespolnou

se zavraždili oba navzájem,

ti ubozí, a stejný smutný los

si uchystali. Pohleď, zbýváme

teď jen my dvě, a zhynem prabídně

i my, když přestoupíme násilím

ten rozkaz vladařův a vzepřeme

se jeho moci. Třeba uvážit,

že jsme jen ženy, kterým nemožno

se pouštět s muži v boj, a mimoto

že podléháme lidem mocnějším

a že je tedy nutno poslechnout

i v tom i v lecčems ještě trapnějším.

A proto prosím mrtvé pod zemí,

ať odpustí mi, jsem‑li nucena

tak jednati, a vládce poslechnu.

Chtít provést nemožné je nerozum.

ANTIGONÉ:

Nu, už tě nechci k tomu pobízet,

a ani kdybys chtěla sama být

mi ku pomoci, nebylo by mi

to milé. Měj si rozum, jaký chceš,

já bratra pohřbím, a když za to smrt

mne stihne, bude krásná. S drahým svým

pak budu ležet, drahá jemu jsouc,

když spáchán zbožný zločin. Delší čas

se musím líbit mrtvým pod zemí

než těmto zde: tam budu spočívat

přec věčně. Ty však, chceš‑li, v neúctě

měj to, co bozi ctíti kázali.

(Sofoklés: Antigona)