Dýchací soustava

​Dýchací soustava

By Nina Babinets

​ Funkce


výměna dýchacích plynů mezi tělem a okolním prostředím, tj. příjem O2 ze vzduchu (okysličení krve) a odstranění CO2 z krve
pomocné vylučování některých odpadů (kyselina mléčná, vodní pára...).

​Nosohltan křížení trávicích cest (z ústní dutiny do jícnu) a dýchacích cest (z nosní dutiny do hrtanu)

​Dýchací cesty

• Nosní dutina pokrytá prokrvenou sliznicí s řasinkovým epitelem (tento epitel je i v hrtanu, průdušnici, průduškách a průdušinkách).

  
  

  Funkce

• ohřívá a zvlhčuje nadechovaný vzduch,

• filtruje prachové částice,

• analyzuje vdechovaný vzduch pomocí čichu
  

• S nosní dutinou jsou propojeny vedlejší nosní dutiny v lebečních kostech (např. v čelní kosti nebo v horní čelisti); jejich zánět bývá dlouhodobý a obtížně se léčí.

​Hrtan


- tvořen hrtanovými chrupavkami; největší z nich je štítná chrupavka (na krku tvoří tzv. "ohryzek") shora je chráněn hrtanovou příklopkou, která při polykání uzavře ústí hrtanu a brání vstupu potravy do dýchacích cest v hrtanu jsou uloženy hlasivky – tenké vazivové plátky (při průchodu vzduchu štěrbinou se rozkmitají a vydávají zvuk).

​Průdušnice vyztužena prstencovitými chrupavkami .


Průdušky trubice, které začínají na konci průdušnice, vstupují do levé a pravé plíce a dále se větví.

​Plíce jsou měkké a houbovité, světle červené, jejich hmota je tvořena průdušinkami, plicními váčky a krevními cévami.

Plicní váčky na koncích nejmenších průdušinek; jejich povrch je členěný dutými plicními sklípky. Ve stěnách plicních sklípků dochází k vzájemné difúzi dýchacích plynů mezi vzduchem a krví ve vlásečnicích.

​​Výměna vzduchu v plicích zajišťují mezižeberní svaly a bránice.


Řízení dýchacích pohybů Základním impulsem pro nádech je zvýšená koncentrace CO2 (nikoliv nedostatek O2).

​Centrum v prodloužené míše: Obsahuje hlavní generátor dechového rytmu a autonomní centra řídící dýchání.

​Praktické důsledky: Tělo není schopné zaregistrovat nedostatek kyslíku. V místech, kde je koncentrace CO2 ve vzduchu vyšší než koncentrace v krevní plazmě se dýchací svaly dostávají do trvalých křečovitých stahů a člověk umírá. Mírné zvýšení koncentrace CO2 v nadechovaném vzduchu zrychluje dýchací frekvenci a zesiluje dýchací pohyby. Proto se někdy používá jako stimulační faktor při umělém dýchání pacientů v bezvědomí.

Základní charakteristiky dýchání

• Průměrná klidová dechová frekvence: cca 12 až 16 dechů za minutu

• Respirační objem plic: výměna vzduchu při průměrném klidovém nádechu a

  výdechu, přibližně 0,5 l

• Vitální kapacita plic:maximální výdech po maximálním možném nádechu, ženy průměrně 3,5 až 4 l, muži 4,5 až 5 l.

• Obranné dýchací reflexy.
  

​​Poruchy dýchací soustavy

Záněty dýchacích cest: mohou být bakteriálního i virového původu, rozlišují se podle umístění – zánět nosní dutiny (rýma), vedlejších nosních dutin (sinusitida), nosohltanu (faryngitida), hrtanu (laryngitida), průdušnice (tracheitida) a průdušek (bronchitida).
Zánět ("zápal") plic: zánět v oblasti plicních sklípků; stěny sklípků otékají, ve sklípcích se hromadí tekutina, čímž je výrazně zhoršená difúze plynů.

​Pneumotorax: stav, kdy dojde k perforaci stěny hrudníku a vzduch vnikne do štěrbiny mezi poplicnicí a pohrudnicí. Zanikne podtlak, příslušná plíce se smrští a přestane kopírovat pohyby hrudníku. Pokud by nastal u obou plic, vedl by k rychlé smrti z udušení. Pneumotorax jedné plíce bývá někdy lékařem vyvolán uměle, například po operacích, kdy je kvůli lepší regeneraci nutné operovanou plíci určitou dobu ponechat v klidu a nezatěžovat ji dýchacími pohyby.

​Syndrom spánkové apnoe: jde o těžší a nebezpečnější formu známého "chrápání" – během spánku ochabne měkké patro a jazyk natolik, že uzavře dýchací cesty a pacient chvíli nedýchá. Tyto stavy se opakují mnohokrát za noc. Důsledkem bývá nekvalitní přerušovaný spánek se sníženým okysličováním krve, trvalá únava se sníženou výkonností, bolesti hlavy a zvýšené riziko cévních i nervových poruch. Příčinou bývá nadváha, kouření, nepravidelný spánkový režim, ale i deformace horních cest dýchacích ap. Syndrom postihuje přibližně 5 % mužů a 2 % žen, jeho výskyt roste a stává se vážným problémem.

Tuberkulóza: bakterie napadá některé buňky plic, vzniká chronický zánět doprovázený tvorbou jizev a dutin obsahujících odpadní tekutinu nebo krev. Léčba je dlouhá a velmi obtížná. Většina infikovaných lidí nemá příznaky nemoci, pokud se však nemoc projeví, bývá bez léčby velmi často smrtelná. Očkování existuje, není však stoprocentně účinné. V posledních letech se výskyt tuberkulózy v ČR zvyšuje.

​Kouření

• Ze složek tabákového kouře působí největší problémy:
  1. oxid uhelnatý,
  2. dehet: zanáší vnitřní povrch plic, ničí řasinkový epitel karcinogenní látky
  

• Výrazně zvyšují riziko zhoubného bujení (rakovina plic, hrtanu ap.)