Já, teda Alex, a moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupej, sme seděli v mlíčňáku Korova a decidovali sme, co budem ten večer dělat. Jedna z těch tří ptic stojících u pultu, ta se zelenou parukou, pořád vystrkovala břicho do rytmu toho, čemu říkaly hudba. Cítil sem, jak z vypitýho starýho mlíka vyskakujou nože a jak se mi najednou chce rozdat si někde trochu přesilovky. Tak sem zařval jako pucák: „Deme deme deme!“ A pak sem praštil toho neznámýho hjumaníka, co seděl vedle mě, a pěkně sem mu ji usadil na ajko nebo možná na ucho, ale on to vůbec necítil a dál si mumlal: „Telefonní relátka a když farkulele se dostane do šubyduba.“ Pocítí to dost dobře, až se z tý svý země vrátí. „Kam deme?“ ptal se Jiřík. „Ále, jen se tak projít,“ odpověděl sem, „a luknout, co se děje, bratříčci moji.“ Tak sme všichni čtyři vypadli z baru do velký zimní najtky a pakovali si to po Marghanitině bulváru a zahli do aleje Boothbyho a tady sme našli drobnou srandičku na začátek večera. Byl to sešlej týpek učitelskýho ouldana, s brejlema a lipsama otevřenejma ve studeným nočním vzduchu. V podpaží měl knihy a zasranej deštník. Vyšel zpoza rohu z Veřejný knihovny, kam dneska zrovna moc píplů nechodí. Dneska už moc těchhle starších buržoazních týpků po setmění na ulici neuvidíte, zvlášť, když policajtů je čím dál míň a chodíme tady my, príma bajati, a taky tenhle profesorskej týpek byl na celý ulici úplně sám. Tak sme si to k němu doguljali a já řekl zdvořile: „Promiň, bratře.“ Vypadal dost vypuganě, když nás čtyři maníky zlukoval, jak ho tak tiše obestupujeme, ale řekl: „Ano? O co jde?“ Promluvil strašně nahlas učitelským vojsem, jako by nám chtěl ukázat, že není vypuganej.
Kolik postav bylo podle výchozího textu prokazatelně v baru?
