Kdo tu bude u vás stát,

kdo vás bude míti rád,

kdo k vám přijde, rodné brázdy,

zaorat?

Ať je mračno, nebo čas,

nějak bylo, bude zas;

orám, seju, – někde přece

vzejde klas.

...jak oběť, které na šíji vrah klečí,

a zápasíte marně v síle mdlé...

Stav si, stav si, vlaštovičko,

hnízdo pod mým krovem,

stavívala’s pod doškami,

stav na domku novém.

Sotva ráno slunce svitne,

sotva ptáče probuzeno,

vstaneš, jako ptáček vzlítne,

moje ženo!

Zasviť nám, slunečko zlaté, zasviť nám a hřej,

už té zimě morovaté konec udělej!

Byla dlouhá, vzdorovitá, nechce se jí pryč,

za nůsek a šůsek chytá první petrklíč.

Večer na Štědrý den

rozdělí matka pomeranč,

na dvanáct tureckých šavlí.

Každému z nás podá jednu.

Hřbitov je zavřen a já stál

jen chvilku před mřížemi.

Byl měsíc? Já se nedíval,

já šel jsem s hlavou k zemi.

Sbohem, má země!

Na shledanou? Snad!

Každá loď má kotvu.

Svou naději.

CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ

Z OKEN

-

jsem přec pánem svýho domu!

přesto skrytě šilhám okem

copak dole říkaj tomu

Jak když kanec v listí ryje

strkám rypák do lupení

- duše vyje, štěká, stůně...

ach ten smrad a jeho vůně

Ta slova, slova snu křídla duše mé měla,

ta ňadra, ňadra snu na mých prsou se chvěla,

ta rosa, rosa snu zářila žhavě

po mých prstech a po skloněné hlavě.

... a vigilie přísná padá za lesy a vodu,

a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.

Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih

pozoruje oknem padající sníh

pozoruje vločky jak své věnce vijí

se svou věčně chimérickou nostalgií