Michael Dahl: Nedotýkejte se, prosím, řidiče autobusu

Grace stále doufala, že babička neřekne během výletu do muzea nic trapného.

Pozdě.

Došlo k tomu ještě dřív, než do muzea dorazily. Stály na autobusové zastávce jen dva bloky od babiččina domu, když vtom se babička rozhlédla po spolucestujících a pohrdavě si odfrkla. Gracina babička si vždycky odfrkla, než řekla něco příšerného.

"Lidi se už dneska nedívají nikomu do očí," prohodila. Grace si pomyslela, že babička by nemusela mluvit tak nahlas. "Všichni civí na ty svoje obrazovčičky."

Obrazovčičky. Myslí telefony a tablety, usoudila Grace.

"Dřív si lidi povídali," pokračovala babička. "Člověk stál na chodníku a doopravdy si povídal se svými sousedy. Používal slova. Nahlas. Teď už ne. Teď mají všichni nos zabořený do těch googlovačů."

Babička jednou Grace zastihla, když pracovala doma na počítači. Tehdy se stará paní poprvé v životě dozvěděla o Googlu. A teď pro ni bylo každé zařízení googlovač. Grace se přikrčila a doufala, že je na autobusové zastávce nikdo neposlouchá.

Vzápětí se ozvalo další odfrknutí.

"I kdyby si člověk chtěl povídat," prohodila babička, "nikdo ho neslyší, protože všichni nosí v uších ty špunty."

"Říká se jim pecky, babi," opravila ji Grace.

"Cože?"

"Pecky," pronesla Grace trpělivě.

"Kecky?"

"Pecky, jako třeba od třešní," řekla Grace. "Protože se jim trochu podobají."

"To je ale hloupý název pro hloupou věc," zabručela babička. "Hlavně mi slib, že tenhle krám nebudeš nikdy používat, Grace."

Grace nevěděla, co na to říct. Právě teď měla totiž sluchátka v batohu, svinutá vedle svého iPadu. Naštěstí se v tu chvíli objevil autobus.

"Autobus!" vykřikla. Nemohla se dočkat, až dorazí do muzea. Snad se babičce zlepší nálada, až se ocitne uprostřed starých věcí, jako jsou obrazy a sochy.

"Lidi tě už prostě neposlouchají." Nezdálo se, že by se babička uklidňovala. "Je to hrubiánství. Učiněné hrubiánství!"

Autobus zastavil a dveře se se zasyčením otevřely.

"Hrubiánství," opakovala stařenka.

Autobus řídil mladík s dlouhými černými vlasy a velkýma ušima. Když cestující nastupovali do autobusu, díval se čelním oknem ven a pokyvoval hlavou. V uších měl sluchátka. Grace se sevřel žaludek.

Prosím, prosím, prosím, nic neříkej, opakovala v duchu pořád dokola.

Babička vylezla po schodech nahoru. Pohlédla na mladého řidiče autobusu a odfrkla si.

"Mladý muži," oslovila ho.

"Co se děje, babi?" zeptala se Grace a rychle vběhla do autobusu za ní.

"Jak ví, kde má zastavit, když mě neslyší?" zvolala stará paní rozhořčeně. Znovu se otočila na řidiče: "Mladý muži!"

Grace pohlédla na ostatní cestující. Všichni se dívali na její babičku a dva nebo tři začali něco brblat. Řidič zavřel dveře, zařadil rychlost a autobus se odlepil od chodníku. Babička se chytila kovové tyče, ale neposadila se.

"Mladý muži, slyšíte mě?" zeptala se. Naklonila mu obličej k uchu.

Řidič ji ignoroval. Musí si tu hudbu pouštět fakt nahlas, pomyslela si Grace.

"To je směšné!" vykřikla babička. Zvedla ruku a popadla kabel od sluchátek, který řidiči visel na hrudníku. Zatáhla - a obě sluchátka mu vyletěla z uší. Stařenka s vítězoslavným úsměvem spustila: "Doufám, že mě konečně..."

Najednou její slova přehlušilo hlasité syčení. Nebyly to dveře autobusu. Grace ten zvuk připomínal vzduch unikající z balonku.

Babička zaječela a svalila se na prázdné sedadlo za sebou.

Syčení vycházelo z uší mladého řidiče. Grace šokovaně sledovala, jak se mladík zhroutil do sebe. Hlava se mu zvrátila dozadu, hrudník se propadl a ruce se scvrkly a sklouzly z volantu. Nohy se mu zkroutily a visely ze sedadla jako vyfouknuté balonky.

Na jeho sedadle zanedlouho ležela hromádka prázdné kůže.

"Pomoc! Udělejte něco!" zavřískla stařenka. Slyšela ji jenom Grace. Všichni ostatní cestující poslouchali se sluchátky v uších hudbu nebo sledovali své malé displeje.