Poznej duševní nemoc na základě příběhu

David

Už zase mě sledují. David seděl u kuchyňského stolu a nervózně hleděl na svůj telefon. Měl pocit, že ho někdo odposlouchává. Proč by se jinak ten taxikář podíval přímo na mě? Jeho pohled zabloudil k oknu, záclony měl zatažené. To není náhoda.

Když přišla jeho sestra, snažil se vypadat klidně. „Všechno v pohodě?“ zeptala se. David přikývl, ale ruce se mu třásly. Nemůže vědět, co jsem zjistil. Chtěl jí říct o lidech, kteří ho sledují, o kódech, které zahlédl v reklamách. Ale co kdyby i ona byla součástí spiknutí?

V televizi se najednou ozvalo praskání. Zase ti, co mě chtějí ovládat. Vypnul ji a odešel do ložnice. Začal zapisovat všechno, co si během dne všiml. Musím to zaznamenat, jinak to zapomenou.

Když ho sestra večer našla, seděl na zemi, obklopený papíry. „Davide, co se děje?“ zeptala se tiše. „Já... Já to všechno vím,“ odpověděl.

Deník Matyáše

Pondělí, 8:30
Dneska jsem skoro nedošel do školy. Stál jsem na zastávce, když to na mě zase přišlo. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem myslel, že mi vyskočí z hrudi. Nemohl jsem dýchat. Kolem byli lidé, ale všechno bylo rozmazané, jako bych tam ani nebyl. Jedna paní se mě ptala, jestli jsem v pořádku, ale jen jsem kývl a utekl domů. Nešlo to jinak.

Středa, 14:00
Fyzika. Učitel mě vyvolal k tabuli. Sotva jsem stál na nohou. Celá třída se na mě dívala, a já měl pocit, že omdlím. Neudržel jsem fixu a vysvětlil jsem, že musím na záchod. Radek se za mnou zastavil po hodině. Řekl, že si všiml, jak jsem bledý. „Neboj, mně se to občas stává taky,“ řekl. Ale on neví, jak často to mám já.

Pátek, 22:00
Nikomu to neříkám, ani mámě. Jak bych to vysvětlil? Kdo by pochopil, že mě děsí jen jít ven, že mám strach i z toho, že se strach objeví znovu?

Ondra

Ondra vstal přesně v 6:30, jak měl nastavený budík. Každé ráno začínalo stejně – zalití čaje, dvě kolečka toastového chleba, přesně rovnoběžně na talíři. Když mu dnes máma namazala chleba máslem trochu nerovnoměrně, pocítil nepříjemný tlak. „Můžu si to udělat sám?“ zeptal se. Nechtěl mámu urazit, ale ten chaos na talíři ho znervózňoval.

Ve škole seděl na svém místě v poslední řadě, kde mohl sledovat všechno, co se děje, a nemusel mluvit víc, než bylo nutné. Když učitelka změnila pořadí hodin, Ondrova hlava začala bzučet jako přetížený počítač. Kamarád Adam si všiml, že Ondra mlčí víc než obvykle. „Jsi v pohodě?“ zeptal se. Ondra přikývl, ale ve skutečnosti myslel na to, jak se dnes všechno vychýlilo z normálu.

Odpoledne se vrátil domů, zavřel dveře pokoje a ponořil se do své sbírky map. Každá čára byla přesná, a díky tomu svět dával aspoň na chvíli smysl.

Jirka si natáhl bundu a upravil si zip tak, aby byl přesně uprostřed. Na cestě do školy chodil vždy stejnou trasou. Když dnes na rohu opravovali chodník a musel jít jinudy, sevřelo ho napětí. Rychle zamířil zpátky, našel delší, ale známou cestu.

V jídelně byl hluk. Jirka si sedl k rohu stolu, kde nikdo nesedával. Přestože měl hlad, najíst se bylo obtížné. Každé cinknutí příboru jako by mu rezonovalo v hlavě. Když ho učitel později vyvolal k tabuli, jeho hlas se stáhl do monotónní roviny. Odpověděl přesně na otázku, ale nezachytil, že se třída potichu směje jeho způsobu mluvy.

Odpoledne doma zapnul počítač a ponořil se do tabulek a grafů. Miloval přehledné informace, kde vše dávalo smysl. Když přišla máma a zeptala se, jak se měl, řekl jen: „Dobře.“ Rozpovídat se o svých pocitech by bylo jako pokus vysvětlit barvy někomu, kdo nevidí.

Tomáš

Tomáš se probudil pozdě. Jeho budík zvonil už podruhé, ale on stále hledal ponožky. „Musíš si pospíšit!“ volala máma z kuchyně. Rozhlédl se po pokoji, kde bylo všechno rozházené. Ztratil se v myšlence na to, jak by mohl lépe uspořádat stůl, když si náhle vzpomněl: Sakra, mám jít do školy!

Tomáš seděl v učebně matematiky, ale místo tabule ho zaujal pták, který přistál na parapetu. Kolikrát denně asi ptáci přistávají na oknech? Pomyslel si, než ho učitelka přerušila: „Tomáši, soustřeď se!“ Vrátil se pohledem k tabuli, ale netušil, o čem je řeč. Zapsal si pár čísel, jen aby vypadal zaneprázdněně.

Odpoledne hrál s kamarády fotbal. Po deseti minutách se však přestal soustředit a začal žonglovat s míčem. „Tomáši, hraj pořádně!“ okřikl ho kapitán týmu. Tomáš přikývl, ale už přemýšlel, co bude dělat doma.

Když večer seděl u úkolů, opět se ztratil. Tužku odložil po pár minutách a začal si zpívat melodii, která mu celý den hrála v hlavě. Úkoly zůstaly nedokončené.

Patrik

Proč jsem sem šel? Patrik stál před školní jídelnou, ruce zaťaté v pěst. Všude bylo příliš mnoho lidí, příliš mnoho hluku. Jak se přibližoval ke dveřím, uviděl školního uklízeče, jak upustil tác s nádobím. Zvuk roztříštěného skla mu projel tělem jako nůž.

Najednou byl zpátky. Ne, ne... to je jen vzpomínka. Ale byl tam – v té tmavé chodbě, slyšel křik, cítil pach kouře. Jeho dech se zrychlil, srdce mu bušilo. Dostaň se ven! hlas v jeho hlavě křičel.

„Patriku?“ někdo se ho dotkl na rameni. Prudce se otočil, jako by ho ohrožoval. Stála tam Klára, jeho spolužačka. „Jsi v pořádku? Vypadáš, že omdlíš.“

„Jo... já jen... asi jsem se přehřál,“ zalhal, snažil se zklidnit svůj dech.

Cestou domů se třásl. Proč se to pořád vrací? Proč to nemůžu zapomenout? Večer zůstal v pokoji, kde bylo ticho. Aspoň na chvíli měl pocit, že ho nic neohrožuje.

Nina

Nina vstala v šest ráno a měla pocit, že jí patří celý svět. Rychle si oblékla pestrobarevné tričko, sepsala si seznam projektů, které dnes určitě zvládne, a ještě stihla naplánovat víkendový výlet. Ve škole zářila – odpovídala na všechny otázky, smála se každému vtipu, a dokonce navrhla, že uspořádá školní koncert. Spolužáci ji obdivovali, ale někteří se na ni dívali s údivem.

Doma vyprávěla rodičům svůj plán, jak si vydělat na cestu do Indie. Matka jí přerušila: „Nino, nepřeháníš to? Minulý týden jsi skoro nevycházela z pokoje.“ Nina mávla rukou. „To bylo předtím. Teď mám tolik energie, že bych mohla létat!“

O pár dní později ležela Nina v posteli a zírala na prasklinu na stropě. Nic nedávalo smysl. Myšlenka, že by měla vstát a jít do školy, jí připadala jako neuskutečnitelný úkol. Když za ní přišla její nejlepší kamarádka Klára, jen unaveně zašeptala: „Omlouvám se. Já prostě nemůžu.“

Klára ji objala. „To je v pohodě. Jsem tady s tebou.“

Adam

Adam seděl na okraji své postele a zíral na podlahu pokrytou oblečením. Každý pohyb, každá myšlenka připadala jako horolezecká výprava na vrchol hory. Zvonil budík – potřetí. Zhluboka se nadechl, vstal a natáhl si kalhoty, které měl na sobě už tři týdny.

Ve škole to nebylo o moc lepší. Učitelka matematiky něco vysvětlovala, ale slova se mu ztrácela v hluku jeho vlastních myšlenek. Spolužáci kolem něj se smáli, ale on cítil, jako by byl za sklem – viděl je, ale nemohl se připojit. Když se ho Lenka ptala, jestli půjde ven, jen pokrčil rameny. „Promiň, jsem unavený,“ zamumlal a odešel.

Doma ho matka přivítala se starostlivým pohledem. „Všimla jsem si, že už se ani nehádáš se sestrou,“ řekla tiše. „To není normální.“

Adam se odvrátil. „Jsem v pohodě,“ zalhal. Ale nebyl. Večer se díval na strop, zatímco mu hlavou běželo jediné: Proč je všechno tak těžké?

Úleva

Nikdy jsem si nemyslel, že to zajde tak daleko. Začalo to tím zvláštním pocitem – kombinací prázdnoty a viny, která mě tížila na hrudi. Všechno se hromadilo. Zklamané pohledy rodičů, nevyřčené otázky od kamarádů, moje vlastní myšlenky, které na mě křičely: Jsi k ničemu. Nikdy to nebude lepší.

Zpočátku jsem jen seděl a zíral do zdi. Pak přišel moment, kdy jsem to už nevydržel. Vzal jsem ostrý předmět, stiskl ho v dlani a najednou to bylo... ulevující. Ta fyzická bolest přehlušila všechno ostatní. Najednou jsem měl pocit, že mám věci pod kontrolou. Aspoň něco ovládám.

Pak ale přišla další vlna. Výčitky. Pohled na červené čáry mě zahanbil. Co by si o mně pomysleli? Přitom někde uvnitř jsem jen doufal, že si někdo všimne. Že někdo pochopí, že to není o bolesti, ale o křiku, který nechci nechat v sobě.

A tak se to opakuje. Znovu a znovu.

Mistr

Adam stál u okna a sledoval déšť. Na tváři měl klidný, až nevinný výraz. Na stole před ním ležel mobil. Rychle napsal zprávu: „Kláro, Filip o tobě říkal fakt hnusný věci. Myslím, že by sis to měla s ním vyříkat.“ Odeslal a pak se pousmál. Tahle hádka bude zajímavá, pomyslel si.

Ve škole později Klára skutečně přiběhla k Filipovi. Byla rozrušená, hlas se jí třásl. „Jak jsi to mohl říct? Myslela jsem, že jsme kamarádi!“ Filip nechápal. „Cože? Já nic neřekl!“ Adam stál opodál, nezúčastněně je pozoroval, a pak přistoupil. „Klid, lidi. Někdo to možná překroutil. Nehádejte se.“

„Ty jsi to slyšel?“ zeptala se Klára. „Jo, něco takového jsem zaslechl,“ odpověděl Adam s vážným výrazem.

Doma ho matka pochválila za jedničku z matematiky. „Jsi tak chytrý,“ řekla. Lukáš se usmál. Nikdo si nikdy nevšiml, že opisoval. Na tom přece nezáleží – výsledek je to, co se počítá.

Tereza

Tereza stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. „Perfektní,“ zašeptala a vzala si telefon, aby pořídila další selfie. Poslala ho do skupinového chatu se vzkazem: „Co myslíte, nová fotka na Instagram?“ Během chvíle se objevily odpovědi. „Wow, nádhera!“ „Jsi fakt top!“ Tereza se usmála. Přesně to potřebovala slyšet.

Ve škole se zastavila u Moniky. „Vidělas tu moji fotku? Má už přes dvě stě lajků.“ Monika přikývla, ale pak začala mluvit o svém novém příteli. Terezu to okamžitě otrávilo. „Jo, to je super, ale víš co? Asi budu mít brzy spolupráci s jednou kosmetickou značkou,“ přerušila ji. Monika zamrzla, ale Tereza si toho nevšimla.

Doma si matka všimla Tereziny nálady. „Jsi nějaká zamlklá, co se stalo?“ zeptala se.
„Nikdo si nevšímá, jak jsem dobrá. Mám pocit, že mě lidi prostě neocení,“ odpověděla Tereza a odešla do pokoje, kde se znovu ponořila do nekonečného prohlížení svých fotek.